Režisér Majid Majidi o filmu ŠKOLNÍ POKLAD: „Sny létají po obloze volně jako ptáci“
09. září 2021
Dvanáctiletý Ali by tím, jak chodí, mluví a vůbec si počíná v ulicích Teheránu, strčil do kapsy kdejakého dospělého muže. I jeho kamarádi žijí život, který připomíná spíše život dospělých. Jednoho dne je parta kamarádů postavena před důležitý úkol. Říká se, že v podzemní řece pod školní budovou je zakopán poklad. Jedinou cestou, jak se ale k cennému zboží dostat, je přes zápis a studium na této škole. Pro dětského dělníka, jakým je Ali, může ostatně škola představovat mnohem dobrodružnější a zajímavější prostředí než ulice.
Hned v úvodní scéně je zřejmý společenský kontrast. Vidíme zde chudé děti z ulice, luxusní auta i velká nákupní centra.
Majid Majidi: Mým úmyslem hned od samého začátku bylo ukázat protilehlé póly města, tedy bohatou i chudou část zároveň.
Poté se setkáváme s Alim, který má prsty hned v několika různých (a tak trochu ilegálních) obchodech najednou. Připomíná tím žongléra, který se snaží udržet ve vzduchu příliš mnoho míčků.
Majidi: Příběh docela přesně kopíruje skutečný život hlavního herce Rouhollaha Zamaniho. Taková zkušenost bývala jeho každodenním chlebem, včetně dětské práce. Našli jsme jej na ulici po 4 měsících hledání. Proto své roli tak dokonale rozuměl a působí v ní opravdu věrohodně. Vlastně obdobné zázemí, jako on, a zkušenost s dětskou prací měli všichni dětští herci. Jejich zapojení do natáčení filmu bylo tedy přínosem nejen pro mě, ale také pro ně. Do příběhu přinesli svou vlastní životní zkušenost a na oplátku jsme zase my obohatili je.
Sny chlapců mají velmi konkrétní a praktickou podobu. Nesní o sportovním autě nebo výletu do Disneylandu. Sní o tom, že budou mít vlastní obchod s falafelem nebo myčku aut.
Majidi: Dětští dělníci to takto se svými sny mají. Pracují nejen proto, že chtějí svých snů dosáhnout, ale také aby získali respekt. Jsou chudí a ve svém světě neznamenají nic. Mají proto obrovskou touhu světu dokázat, že za něco stojí. A zbohatnutí se jim zdá jako dobrý způsob, jak si získat obdiv ostatních. Díky natáčení filmu se jim změnily nejen životy, ale také sny. Jejich snem již není mít auto nebo peníze, ale chtějí být dobrými herci. A to se jim podařilo. Rouhollah hraje v televizním seriálu a i ostatní působí v podobných projektech. Teď, když se k nim lidé chovají jinak, cítí ze svého okolí respekt a mají motivaci studovat. Snad to bude inspirovat i další děti k tomu, aby svůj život vzali do svých rukou.
Zdá se, že na těchto dětech leží zodpovědnost hodná rodičů.
Majidi: Své rodiny podporují tvrdou prací. Někteří z nich jsou uprchlíci z Afghánistánu. S rostoucím počtem lidí hledajících útočiště v Íránu může narůstat i generace dětí, kteří budou pracovat a podporovat tak své rodiny, namísto toho, aby chodily do školy.
Když dívku ve filmu zatkne policie, divák má touto scénu pocit, že je s dívkou zacházeno na policejní stanici ještě jinak, než je jen ve filmu ukázáno.
Majidi: Ono to ve skutečnosti není policejní stanice. Jedná se o kancelář na radnici. Dívka tam může dostat pokutu, nebo dostane vynadáno nebo jí také mohou ostříhat vlasy, ale státní úředníci by se podle mě neměli takto chovat. Měli bychom dětem pomoci studovat, naučit je řemeslu, aby si pak našli práci a mohli vydělat nějaké peníze.
Ve filmu existuje místo, kde mohou tyto děti najít pomoc. Ale této „Sluneční škole“, do které se zapíší, zjevně chybí zdroje.
Majidi: Tyto instituce jsou často financovány z darů, ale to pravda nestačí na to, aby ve své práci pokračovali. Doufáme, že se těmto iniciativám dostane díky uvedení tohoto filmu v Íránu i v zahraničí více pozornosti a také nějaké podpory. Vzdělání je něco, co může těmto dětem změnit život.
Ve filmu pravidelně „otevíráte“ jejich představivost pohledem kamery vzhůru k obloze, záběrem na střechu nákupního centra, na holuby a nakonec školní tašky, které letí přes zeď…
Majidi: Chci tím zdůraznit to, že prostor pro sny těchto dětí je nekonečný. A stejně jako holubi vysoko nad námi jejich sny nemají žádné hranice.
Ať už je to dvorek garáže, dveře, okna nebo bytový dům afghánské rodiny ... vše je v sytých a intenzivních barvách.
Majidi: Lokace i barvy ve filmu jsou jako postavy - provází nás příběhem a přidávají další vrstvu citlivosti. Některé lokace byly skutečné a jiné byly postaveny pro film. Černobílé prostředí ukazuje na životy hlavních postav, ale zlaté slunce jejich barvy postupně sytí.
Jak se Vám natáčely závěrečné scény v podzemním kanálu?
Majidi: Díru v zemi a podzemní řeku jsme uměle vytvořili pro film, ale pracovat v tom prostředí bylo extrémně náročné, jak pro mě, tak i pro herce a kameru ... vlastně pro celý štáb. Často jsem se musel protáhnout úzkou dírou dolů do kanálu a dát hercům pokyny, i když jsem se téměř vůbec nemohl hýbat. To byly asi ty nejtěžší dny celého natáčení.
Za rozhovor děkujeme našemu belgickému spolupracovníku Gertu Hermansovi .