Bratři Formanové: Vrchol naší herecké kariéry proběhl tiše v šesti letech

Kdo z vás dvou je větší dítě?

Matěj: My jsme na tom s bráchou asi dost podobně. Už si nehrajeme kolem domu na indiány, ale sníme o světech a vyprávíme příběhy divadlem, nebo já někdy také ilustracemi a obrázky, které nepatří jen dospělým. A jestli se dětská duše dá také spojit s fantazírováním, hračičkářstvím a touhou po dobrodružství, tak snad ještě nejsme příliš daleko od dětství.

Petr: Jako dvojčata jsme si velmi blízcí a máme stejný vkus a cit. A tedy si v mnoha ohledech rozumíme. Takže bych řekl, že se spíš doplňujeme. Prostřednictvím divadla se noříme do různých dobrodružství, světů, atmosfér, příběhů a snažíme se tam vtáhnout i diváky. Dospělý člověk možná víc přemýšlí a jedná tedy méně intuitivně a spontánně. Ale jsem přesvědčen, že kus dětské duše zůstává v každém z nás. Dospělý člověk se také někdy za projevy nespoutané fantazie nebo třeba i naivity trochu stydí. Ale bez té spontánnosti a naivity, které jsou dětské duši tolik blízké, bychom se do některých divadelních dobrodružství my s bráchou nejspíš nikdy nepustili. Tím chci říct, že pokud v nás kus dítěte žije, zůstane v nás navždy.

Co je pro vás i po pětadvaceti letech na kulturní scéně největším tajemstvím?

Matěj: Třeba už sama otázka po smyslu kultury jako takové. Proč je vlastně kultura pro nás, pro lidi, tak důležitá? A je pro nás vůbec důležitá? Nebo pro koho? Hudba, divadlo, obrazy…. Stavíme divadla, muzea i koncertní sály s největší péčí, ale také škrtáme rozpočty na kulturu jako první položku. Někdo to vyjádřil takto: „Bez kultury se dá žít, ale co by to bylo za život bez kultury.“ Vnímám to podobně. Nikdo nás nenutí dělat to, co děláme a přesto, něco nás vede k tomu, dělat naší práci často s takovým zápalem.

Petr: Ten svět je plný tajemství! Ale díky lidské fantazii a schopnostem nám neustále něco odhaluje. To je na něm právě krásné a vzácné.

Co funguje na diváka napříč lety i generacemi?

Matěj: Opravdovost, humor, silný příběh, živá hudba, charisma herců, okouzlující scénické obrazy…Je toho mnohem víc, ale přeci jen, jinak jsem vnímal některá divadelní představení v nesvobodných časech komunismu a jinak bych stejná díla vnímal dnes. Obsah i atmosféru některých, řekněme nadčasových představení budeme vnímat vždy v kontextu doby, ve které žijeme a vykládat si je a prožívat právě podle toho, s čím je v našich životních situacích poměřujeme a skrze jaké naše osobní nebo společenské prožívání je vnímáme.

Petr: Myslím, že to je okamžik určitého překvapení. Originalita, nové přístupy, nové cesty, jak vyprávět příběh, nová témata, nové zpracování díky novým možnostem, technologiím, způsobu uvažování, přístupům, úhlům pohledu. To vše nám dovoluje a umožňuje diváka neustále překvapovat. Je to fascinace ze zpracování a zhmotnění fantazie. Každá generace hledá své nové cesty (vědomě či podvědomě). A často se vyhraňuje k tomu, co jim připadá staré a přežité. V tom vidím ten úspěch a vůbec schopnost divadla fungovat a žít napříč lety a generacemi. Co se myslím také nemění, je humor. Přestože na něj může být různá reakce, podle toho, kde žijete, jaké máte kořeny, co vás ovlivňuje, co váš vztah k humoru od dětství formuje a tak.

Co je v dnešní době na kočování s divadlem nejtěžší a naopak nejkrásnější?

Matěj: Nejtěžší, nebo spíš smutné, je to, že společnost a lidé se obecně dnes tuláků a karavanů bojí. Když jsme jezdili s francouzským divadlem Kabaret Dromesko v 90. letech po Francii, Belgii, občas Itálii nebo Španělsku, většinou na nás lidé reagovali přátelsky jako na oživení místa a života tam, kde jsme postavili ležení a zabydleli se s karavany a konstrukcí divadelního stanu na dva, tři týdny.  I já si z dětství pamatuju, jak jsme prožívali přítomnost malých cirkusů nebo i jen střelnice s kolotočem, když to „světští“ rozbalili na pár dní na kraji parku nebo náměstíčku v Dejvicích, kde jsme vyrůstali. Skamarádit se s klukem nebo holkou od kolotoče by tenkrát bylo velké privilegium. Dnes je patrný strach z cizinců a lidí bez domova. Karavany, kočovní umělci, cirkusy, děti cirkusáků nebo i prádlo a kostýmy sušící se na šňůře mezi karavany nahání některým „usedlým“ lidem a společnostem obavy. Dívají se příliš brzy na tenhle, svým způsobem svobodnější svět, s nedůvěrou. Odvážnější a zkušení organizátoři to řeší tím, že budují přímo místa a prostory pro kočovná divadelní vystoupení, cirkusy a „nové cirkusy“. Lidé pak vědí, že „tam to patří“ a nemají z toho strach. Je ale čím dál těžší objet republiku v létě se stanem a zahrát bez velkých příprav tam, kde se karavana zrovna zastaví. Krásné na tom je právě to, jak je to svobodné a jak to do míst zastavení přináší onen neopakovatelný závan svobody a určité exotiky, které kočování přináší.

Petr: Kočovat znamená pohybovat se. Po rodné zemi, po Evropě nebo po světě. Jezdit se svým divadlem za divákem a nečekat na něj v sále divadla, kulturáku nebo jiném prostoru, který je k tomu zdánlivě určen. Doba se ale stále mění. A to má na naše cestování s divadlem velký vliv. Neříkám, že je to na tom nejtěžší, ale jednoduše nemáte žádnou dlouhodobou jistotu. Pak jsou věci, které jsou zároveň nejtěžší a ve stejnou chvíli nejkrásnější nebo nejcennější. V první řadě je to svoboda, kterou máte. To je krásná věc, ale vyžaduje velký respekt a pokoru. A potom je to například ten samotný pohyb po světě. Po místech, která vás zvou nebo kam vyrazíte za publikem. Pokaždé se musíte srovnat s jinými podmínkami. Začíná to od jednání s jinými lidmi, stavění mobilního prostoru na jiném místě zase s jinými lidmi, hraní v jiném jazyce atd. Prostě je to někdy náročné. Ale zároveň je každé to místo nové a to je vzrušující! Lidé jezdí na dovolenou na různá vybraná místa. My máme to štěstí, že jsme mnoho těch krásných míst mohli poznat díky našemu kočovnému životu s divadlem.

Jaký je rozdíl mezi divákem našincem a tím za velkou louží?

Matěj: Párkrát jsme přenesli za oceán naše malé loutkové představení Barokní Operu nebo později představení Aladin. Hráli jsme v New Yorku v Public Theatre, v Sarasotě na Floridě pro festival Míši Baryšnikova na půdě muźea dnes již ikonického cirkusu Ringling brothers, nebo pro festivaly v Mexiku a v Brazílii. Není rozdíl mezi publikem na evropském kontinentu a za oceánem v Americe. Rozdíl vytváří, podlé má zkušenosti, jen fakt, pro jak bohaté a společensky zakotvené publikum hrajeme. Ve „vyspělejších“ zemích je kultura častěji brána jako součást životního stylu, jako příjemný a snad i hodnotný bonus plynoucí z úspěchu a dobrého zajištění života a společnosti. V zemích, kde kulturu nepěstují v divadelních, koncertních nebo muzejních sálech, je přístup k umění spontánnější a naše malé loutkové představení vidí diváci, kteří se zkrátka přijdou „pobavit“. Obě tyto varianty mají pro mne hluboký smysl a jen potvrzují, že umění je pro každého, i když je v daných podmínkách vnímáno jinak. 

Petr: Párkrát jsme hráli takhle daleko – v USA, Mexiku nebo Izraeli a musím říci, že jsem žádné velké rozdíly nezaznamenal. Mimochodem je mnoho produkcí, které úspěšně cestují se stejným vystoupením po všech kontinentech. Amerika je díky přistěhovalcům z celého světa a svobodě projevu plná různých kultur, názorů, postojů. Lidé jsou tam na odlišnost, jinou kulturu nebo názor zvyklí a nemají problém přijímat rozličné způsoby vyjadřování. Naše představení byla vždy přijata velmi dobře. Zároveň je Amerika obrovská země a může být jiné hrát v New Yorku, v Atlantě nebo třeba v Mexiku. Ale i v Evropě zažijete poměrně nečekaně velké rozdíly. Ne v tom, zda lidé za kulturou chodí nebo nechodí, ale v jejich reakci. Už jsem se toho dotkl v případě humoru. Ale týká se to rozmanitosti vnímání, které je závislé na mentalitě, kořenech či kultuře jednotlivých zemí světa nebo dokonce jednotlivých oblastí větších států. Rozdíl v reakci zažijete i napříč Evropou. A z osobní zkušenosti mohu říct, že nejvíc se reakce vzdaluje a odlišuje od severu na jih. Ale není na tom nic špatného. Je to jen o tom, jak jsou lidi zvyklí dávat své emoce navenek najevo.

Už jako děti jste se proslavili ve známé sérii rodiny Homolkovi. Jaké to bylo? Co by dnes u filmu absolutně neprošlo?

Matěj: Asi by neprošly některé hlášky a možná by se nás s bráchou někdo zastal, když nás naše filmová maminka Heduš (Helena Rúžičková) párkrát před kamerou plácla, v duchu scénáře, přes zadek. Ale já bych na tom nic neměnil. Mně je ta Homolkovic rodinka pořád blízká. František Husák, Helena Růžičková, děda Šebánek a paní Motlová, to jsou pořád pro mě herečtí i lidští hrdinové.

Petr: Hráli jsme předtím ve filmu „Zločin v dívčí škole“, ale kdo to viděl, viděl, že nám bylo úplně jedno, kde jsme. Byl nám asi jeden rok. To koukáte a nic neřešíte. Série rodiny Homolkových se točila v letech, kdy už nám bylo přeci jen víc a uvědomovali jsme si, že hrajeme ve filmu. Ale ani tenkrát nám nedocházelo, co to opravdu znamená. Jak rád říkám: „Zažili jsme tenkrát s bráchou vrchol naší herecké kariéry, ale nevěděli jsme o tom…“. To nám došlo až o mnoho let později.

Otázka, co by dnes neprošlo, je těžká. Je tendence z pohledu dnešní doby a posunů ve vnímání společenských a jiných otázek někdy popřít, kritizovat nebo odsuzovat, co lidé vytvořili v jiné době. Respektuji názor lidí, kterým některé scény ve starších filmech mohou připadat z dnešního úhlu pohledu dokonce i nekorektní. Ale to přeci neznamená, že ty filmy přetočíme nebo je zavřeme do trezoru!? Že se vrátíme k cenzuře a někdo bude určovat, co je dobré a co už je za hranou!? Vždyť je to konec konců i určitý obraz každé doby.

Děsil bych se okamžiku, kdy se budou lidi bát něco říct nebo se přiznat k tomu, že se jim líbí třeba filmy našich slavných 60. let. Jistě by se i mezi těmi kultovními filmy, které nás tenkrát tolik proslavily ve světě, našla díla, která už by do kin dnes distributoři pouštěli s obavou, že to u některých lidí vyvolá zápornou reakci. Myslím si, že pokud začne být kumšt v jakékoli době poplatný trendům nebo politice a bude ovlivňován strachem svobodně tvořit, přestane mít svoji hodnotu a význam. Mluvit o všem má velký smysl, ale dávat filmy do trezoru, protože se nám dnes mohou jevit jako „nekorektní“, je myslím špatně. Byly natočeny v jiné době a nevěřím, že chtěly vždy někomu ublížit nebo se někoho dotknout. Mrzí mě, že do tvorby vstupuje potřeba přemýšlet, zda se to či ono hodí. Je smutný, když musíte i v umění z jakéhokoli důvodu začít kalkulovat. Je to špatné, když se kumštýři začnou bát. Nesdílím názor, že svoboda je bezbřehá. Vím, jak je těžké sehnat nejen peníze na tvorbu, ale především získat diváka. Je to neustálé hledání kompromisů. Ty by ale neměly čnít nad svobodou tvořit osobitě a s vlastní fantazií.

Jaká je současná dětská duše?

Matěj: Je klidná a v bezpečí, když je obklopena a chráněna láskou. A všechno ostatní se nejspíš od toho odvíjí. 

Petr: To je také těžká otázka. Mé tři dcery jsou již dospělé. Když vyrůstaly, uvědomoval jsem si, že už vnímají mnoho věcí jinak, než moje generace. Je to logické – prostě vyrůstaly ve velmi odlišné době. A teď se mi zdá, že dnešní generace už je zase o kousek jiná. Doba se vyvíjí strašně rychle. Ale jsem přesvědčen, že dětská duše se moc nemění. Že touží stále po tom samém. Ovlivňuje ji pouze prostředí, ve kterém se dítě nebo mladý člověk pohybuje a vyrůstá. To může mít vliv na formování té dětské duše. Na zklamání krásné a přirozené naivity dítěte nebo jeho snů. Často se pak později nejspíš silné zážitky z dětství promítnou i do způsobu života, jednání a chování člověka v dospělosti.

Ke konci konfliktu v bývalé Jugoslávii jsme odletěli s francouzskými divadelníky, spisovateli, herci, prostě s partou kumštýřů vojenským letadlem do Sarajeva. V kopcích kolem se stále ještě bojovalo, ale město již nebylo bombardováno a lidi měli v polorozbořených ulicích touhu zase začít žít. Myslím, že zájem lidí z jiných zemí Evropy byl pro ty, kteří žili dlouho v izolaci způsobené válkou, tím zásadním povzbuzením.

My jsme tenkrát s bráchou a jmenovcem Milanem Formanem hráli na ulici na všech možných místech loutkové představení pro děcka nebo kohokoli, kdo se zastavil. Bylo tam hodně dětí, někteří přišli o oba rodiče. Někdo se o ně staral, ale trávili většinu dne na ulici. Pro ty jsme hráli nejvíc. A na to nezapomenu. Běhaly tam, kopaly do míče, koukaly, kde by co našly, vymýšlely, jak se zabavit a žily ten dětský život, jaký by žily, i kdyby válka nebyla. Ale v jejích očích bylo vidět, že mají za sebou zlý zážitek. I tak měli velkou touhu žít ten dětský život.

Dnešní děti žijí zase daleko víc ve světě technologií a využívají jí. Ale myslím, že touha hrát si, objevovat tajemství života a zažívat dobrodružství je stále stejná.

Jak velký potenciál má v době digitální animace loutkové divadlo?

Matěj: Loutkové divadlo je živé, spontánní a autentické. Hlasy herců promlouvají skrze loutky, jejich zvuk, hrubost, jemnost, síla, tichost, vše se dává do služby oživení postav a příběhu. Hudba, výtvarnost, zvuky, světlo,…všechno žije a ožívá teď a tady. Není to klam, ale skutečnost, která před očima vzniká a vypráví. Dětská i naše „dospělácká“ fantazie si s tím nádherně umí poradit a umí to oživit a také opravdově prožít.   

Na jaký projekt byste aktuálně pozvali všechny děti?

Matěj: Z toho, co je nyní v létě možné vidět, na Knihu džunglí do AZYLU 78 na Pražském výstavišti.

Petr: Rád bych pozval na Open air festival ARENA od 24. 5. do 1. 6. 2024 v Erpet centru na Smíchově v Praze 5.  Jde o přehlídku divadla, nového cirkusu, hudby a současné vizuální tvorby. Zúčastní se ho kumštýři, artisté a umělci, které jsme potkali během svých cest po světě. Pro děti se pořádají dílny a součástí je i doprovodný program. Kdo by měl zájem se přijít podívat, koukněte na stránky festivalarena.cz, vyberte si z bohatého programu a dorazte. Letos máme hodně zahraničních souborů a stojí to za to!

Já pak chystám již dva roky pod naším Divadlem Bratří Formanů rodinné velké představení „Ptačí sněm“. Je to obří projekt, pro který stavíme úplně nový mobilní prostor pro 320 diváků s možností kombinace velkého filmového obrazu a divadelní scénografie. V týmu dvaceti herců a techniků se sejdou vynikající tanečníci a herci z několika zemí světa. Ještě máme před sebou hodně práce, ale je to zase krásné dobrodružství. Premiéra je plánována na září tohoto roku v Praze. Odehrajeme kolem dvaceti prvních exklusivních vystoupení u nás a pak vyrazíme na roční turné po Evropě. Pokud má tedy někdo zájem to vidět pěkně zčerstva, koukněte na GoOut -  vstupenky už by měly být v prodeji.

Jaký máte vztah ke Zlínu?

Matěj: Přiznám se, že zatím žádný. Ale je mi sympatický už jen tím, že se mu zcela spravedlivě a po právu vrátilo po letech komunismu jeho pravé jméno. Stal se tím jedním z mnoha symbolů a důsledků proměny, která nám vrátila naději, hrdost a svobodu.

Petr: Když jsme dělali Klabzubovu jedenáctku v divadle Minor, potřebovali jsme kolem třiceti párů bot. To byla pro divadlo velká investice. Někoho napadlo zeptat se potomků pana Bati, jestli by nás nepodpořili. A oni nás nechali vybrat si, co jsme potřebovali a elegantně a donátorsky nám tenkrát vše věnovali. Stejně tak nezištně pomohli později i našemu představení Obludárium. Jak všichni víme, státní podpora kultury je dlouhodobě opravdu velmi omezená. Tedy si vážím všech lidí a společností, kteří když mohou, tak pomohou. Bez takové pomoci by mnoho divadelních projektů nikdy nevzniklo. Panu Baťovi a jeho potomkům zůstávám vděčný. Věřím, že jejich přístup může být navíc inspirací i pro jiné.

Co pro vás odhalení hvězdy na Chodníku slávy znamená?

Matěj: Také to, že už se Zlínem budu mít konečně vztah. Ale i bez té hvězdy na Chodníku bych si vážil snahy lidí, kteří vytvářejí festival podporující a povzbuzující kvalitní tvorbu pro děti.

Petr: Moc si toho vážím a mám z toho velkou radost. Navíc to potvrzuje, co jsme s bráchou po celý náš život plný divadelních dobrodružství tak trochu tušili –  že u nás vrchol naší herecké kariéry proběhl tiše v těch šesti letech.