Kdysi ochotník z Vizovic, dnes herecká legenda.

Jeden z nejoblíbenějších českých herců, nezměnitelný komik, k tomu i dramatik, scenárista, režisér, mim a majitel divadla, bohém a rodák z nedalekých Vizovic a držitel dvou Českých lvů. Tím vším je a byl Boleslav Polívka, který baví už generace divadelních, filmových a televizních diváků. A právě zpět do svého rodného kraje si letos v rámci Zlín Film Festivalu přijede převzít ocenění Zlatý střevíček, cenu za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež a oslavit tak své blížící se 75. narozeniny.  

Své nejvýraznější role ztvárnil Polívka v devadesátých letech. Za snímky Zapomenuté světlo a Musíme si pomáhat si odnesl Českého lva a nominaci na Oscara. Objevil se také v oblíbených retro komediích Pelíšky a Pupendo. Ztvárnil například postavy v pohádkách Největší dar, Princ Mamánek, Anděl páně 2, Tři bratři nebo ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít. Herec z Vizovic také nezapomenutelným způsobem propůjčil svůj hlas několika figurkám z animovaného seriálu Krysáci natočeného na Filmových ateliérech ve Zlíně. Má šest dětí, dcera Anna a syn Vladimír se rovněž stali oblíbenými a hojně obsazovanými herci.

Jak se do Zlína letos těší, jak vzpomíná na svou první hereckou roli v ochotnickém divadle ve Vizovicích, a proč není stále čas na zasloužený odpočinek. I na to jsme se ho ještě před jeho příjezdem do Zlína zeptali.

Za svůj život jste získal už mnoho cen. S jakými pocity jste přijímal informaci o rozhodnutí zlínských udělit vám cenu za celoživotní tvorbu pro děti a mládež Zlatý střevíček? Bude tato zlínská cena pro vás něčím specifická?

Specifická je tím, že je zlínská, že ji dostanu 14 kilometrů od svého rodiště. Zlín pro nás, mladé Vizovjany, byl něco jako Řím pro Italy, či Paříž pro Francouze. Jezdili jsme do Zlína za kulturou, číhat na dívky, žít.

Vy jste se narodil a vyrůstal v nedalekých Vizovicích. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z dětství na nedaleký Zlín, tehdy ještě Gottwaldov?

Ve Vizovicích se Gottwaldovu vždycky říkalo Zlín. Nikdy jinak. No a kdo měl cérku ze Zlína, byl hrdina. Obdivovaný a uznávaný. Kolikrát ani nezáleželo na tom, jak vypadá. Hlavně, že byla ze Zlína.

Ve Vizovicích začala i vaše herecká kariéra, tehdy v ochotnickém divadle. Když si představíte sám sebe jako malého chlapce na prknech vizovického divadla, jakou životní radu byste mu dal?

Snaž se uskutečnit své sny. Všechno se jistě nepovede, ale zcela jistě zažiješ nečekané věci.

Váš přínos českému filmu je nezpochybnitelný. Máte nesmírně široký herecký záběr. V jakých rolích se ale obecně cítíte nejlépe? 

To neumím říct.

Protože Zlín Film Festival je především festival pro děti a mládež, zůstaňme u pohádek a dětských filmů. Který film vás nejvíce ovlivnil jako dítě?

Císařův pekař. Pekařův císař.

Známe vás z rolí princů, šašků, králů, moudrých pohádkových postav i záporáků. Ale velké role princů vás nějak minuly. Prý jedinou roli prince jste si zahrál ještě ve Vizovicích. Je to pravda? Od té doby opravdu nikdy?

Ano, hrál jsem ochotnicky v pohádce Kráska a zvíře. Na konci představení zvíře se změní v krásného prince. Musím přiznat, že jsem vypadal hůř, než když jsem hrál zvíře. Důkazem tohoto tvrzení je, že když jsem šel ve Vizovicích, pokřikovali na mě malí ogaři: „Netvore, netvore!“

Od ochotnických rolí jste se dostal postupně až mezi nejoblíbenější a nejobsazovanější české herce. Vašimi spolužáky byli Jiří Bartoška, Miroslav Donutil, Pavel Zedníček, Pavel Trávníček, Jana Švandová, Eliška Balzerová…Co má vaše generace herců podle vás společného?

Tak já bych řekl, že lásku k divadlu. Zdá se mi, že naším cílem nebylo uspět, zalesknout se, ale hrát, pokud možno smysluplně a s láskou.

Jen za poslední dva roky jste se objevil v sedmi českých filmech a pohádkách. Podle čeho si role ve filmu vybíráte?

Většinou mě oslovují přátelé. Nevyhovět kamarádům by mě mrzelo. Naštěstí to jsou tvůrčí a nadaní přátelé.

Většina lidí si ve vašem věku už užívá zasloužený odpočinek. Vás si člověk asi jen stěží představí v poklidném důchodu. Spíše naopak - jdete z role do role. Máte vůbec čas si někdy užívat zaslouženého odpočinku? Jak odpočíváte?

Jeden francouzský divadelník kdysi řekl pro mě důležitou věc: Umělec, když pracuje, tak odpočívá, a když odpočívá, tak pracuje. Takže odpočívám docela hodně.

Máte vůbec ještě nějakou roli, kterou vám dodnes nenabídli, ale rád byste si ji zahrál?

Teď, když odpovídám na tyto otázky, chystám zrovna novou inscenaci v našem divadle. Tam hraju sebe a o sobě, o Vizovicích. Snažím se na sebe dívat ironicky, s úsměvem a bez zbytečné shovívavosti. Abych vás navnadil, je tam i důležitá scéna mého porodu, mého příchodu na svět, mého osobního big bangu.